Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.týden 2009

3. 3. 2009
Nejsem pověrčivá, ale pátek třináctého února mě tentokrát opravdu přinesl trochu nesnází. Naplánovala jsem s veterinářem na tento den očkování psů (3 ks), očkování koní (6 ks) a odběr krve koním, kteří to nemají udělané vloni (3 ks). Vlastně mne tedy nepřekvapilo, že pro mne během ranního dojení přiběhl manžel se zprávou - koně zdrhli a míří na Březí! To jsem považovala za intuici z jejich strany, popř. za projev tzv. zákona schválnosti (koně utečou v den, kdy se to hodí nejméně, otázkou je - hodí se to chovateli někdy?). Manžel jako často předtím naštěstí přeháněl - koně pouze utekli do v zimě nepoužívané ohrady a tak stačilo vzít kbelík jablek, dojít dolů na louku, aby mne stádo vidělo a slyšelo - hned se ke mně rozběhli! Jablíčky dotované mlsounky Merci a Gemini vedly stádo za mnou přes další výběh až do výběhu U háječku, u branky zaváhala pouze Gemini, ostatní jsem tedy zabavila rozsypáním zbylých jablek po zemi a Gemini za stádem zahnala! Protože nás stejně čekala manipulace s Askou a Merci, nechala jsem je s poníky v jejich výběhu a šla dokončit dojení krav. Po dojení jsem šla připravit koně pro očkování, nejprve jsme s Jirkou chtěli zavřít Asku a Merci do stáje, protože minule se povedlo veterináři naočkovat jen jednu bez potíží, pak už druhá tušila zradu a nechtěla se k nám ani přiblížit a museli jsme ji naočkovat o týden později. Aska a Merci, klisny mojí dcery, nejsou prostě povoláním mazlenky jako poničky a těžko říci, se kterou je to složitější. Aska je občas nervozní plnokrevnice a Merci bláznivé hříbátko, ani jednu nemohu jen tak uvázat ke stromu, aby u něj vyčkaly na příjezd doktora. Merci se povedlo ztratit svou ohlávku a tak nezbylo jiné řešení, než že Jiří vyvedl Asku a já za ním měla vyhnat brankou Merci. S ní však utekla i obě další hříbata - Selaví a Aletta - Clair. Snažila jsem se je zatlačit zpět do výběhu, ale málem mi utekly i další kobyly a tak jsem tedy nakonec raději výběh zavřela a zatímco Jiří vedl Asku, já za ní popoháněla všechna tři hříbata. Museli jsme to vzít zčásti po silnici, pak po zadní cestě do dvora, vpředu v průjezdu u brány byla skrumáž aut, motorky a čtyřkolky a tolik koní by tam neprošlo bez rizika zranění. Hříbata sice před zadním vstupem do dvora „vzala šmíra“ na blízké pole, ale pak se vrátila a za Askou vešla až do stáje. Ve stáji jsem udělala obvyklý manévr - sňala jsem ohlávku Asce a tuto použitou, navoněnou maminčinou vůní, jsem přendala na Merci. Aska dostala ohlávku novou. (červenou, což není moje oblíbená barva, upřednostňuji černé ohlávky, ale s ohledem na to, že velké kobyly chodí s ohlávkami po loukách a tam je ztrácejí, koupila jsem úmyslně ohlávku dost nápadnou na znovunalezení, u poniček které žijí ve výběhu bez ohlávek a dávám jim je, jen když je potřebuji uvázat či vodit, není výrazná barva předností). Ohlávečky jsem nasadila také Aletce a Selaví, abych kobylky měla připravené pro cestu nazpátek. Pak jsem vzala zbytek ohlávek, vodítka, kbelík s dalšími jablky a šla přichystat koně, co zbyly ve výběhu. Padla na mne obava, zda-li se mi podaří odchytit Fientje, kterou jsme minule museli zavřít do stáje s ostatními, aby ji v omezeném prostoru člověk dokázal „zaskočit“ a to doslova, a „naohlávkovat“ a poté přidržet k provedení potřebného úkonu…Začala jsem tedy Sametkou, pokračovala Gemini a Tirzou, uvázala je ke krmelci a do žlabu nasypala jablíčka. Fientje viděla, že se holky cpou jablky, ke kterým se dostane jenom když dokáže ignorovat moji blízkost. Byla opatrná, jak jsem natáhla blíž ruku či se k ní poposunula, o stejný kousek ukročila stranou, ale já byla trpělivá, protože jiné eso v rukávu jsem neměla a byla jsem ráda, že Fientje vůbec projevuje zájem o jablka a nestojí pro jistotu pět metrů od krmelce s výrazem - na jablka ti kašlu, hlavně když mám jistotu, že mne nechytíš. Fientje si nechá podat jablko k hubě, ale pouze v pozici čelem ke mně, kdy se jí mohu maximálně dotknout na čenichu - ale nelze ji tak chytit - možná by to nešlo, ani kdyby měla ohlávku, bez ohlávky není za co koně chytit. Musela jsem si vyčíhnout okamžik, kdy jsem dosáhla kobylce na hřívu, ale ona už tenhle trik taky zná a pokus jsem měla pouze jeden, když se nezdaří, už ji dnes neošidím! Podařilo se mi vystihnout optimální okamžik a už byla Fientje v mé moci., pochopila, že prohrála, nechala si nasadit ohlávku, nechala se uvázat a strpěla i „pomuchlování“, tedy hlazení po těle, abych ji ujistila, že jí nechci dělat nic zlého, jenom pohladit a podrbat … zatím. Chtěla jsem kobylkám, než přijede veterinář, rozčesat hřívu, ale stihla jsem jim pouze osahat vemínka. Inspirovalo mne pomazlení s Fientje a porovnala jsem stav jejich vemínek - Sametka měla jediná hmatatelné vemínko velikosti dětské pěsti, ostatní kobylky neměly znatelné nic, jen cecíčky, přestože všechny už rodily a minimálně Gemini je také březí. Usoudila jsem, že výraznější vemínko Sametky je vlastně anomálie, protože Sametčino loňské hříbě je stále ve stádě a možná ještě „sociálně“ matku ocucává (nepije pro nasycení, ale aby si s matkou udržovala vztah), ostatní klisny vloni nerodily a proto je jejich vemínko zcela v klidu. O to bude nápadnější příprava vemínka před ohřebením. Gemini ale i v laktaci měla velmi malé vemínko, to Sametka byla proti ní „dojnice“ a vzpomínám si, že až porod Bonuse definitivně potvrdil nejisté podezření z Geminino březosti. Ani letos nemá Gemini výrazně zvětšené bříško, nevyniká oproti břichům Fientje a Tirzy, to Sametčino je plné už od pohledu… Po příjezdu veterináře jsme jako první potrápili Fientje -tu čekalo jenom malé píchnutí na krku (přeočkování), více musela vytrpět Tirza (odběr krve) a Sametka s Gemini užily obojí - očkování i krevní odběr, svoji pauzu měly vloni. Sametka - chlupatá a vykrmená, musela vydržet několik pokusů o trefu do jinak neviditelné žíly. Začali jsme s koňmi u krmelce, aby se jim nic nepřitrefilo, nebo se neodvázaly, pak dostaly kobylky svobodu a akce pokračovala ve stáji. Šlo to skvěle - Aska ani Merci píchanec s očkováním ani nepostřehly a dál se lísaly k hostu ve stáji, také Aletka byla našup hotová a přeočkovaná. Selaví jsme neočkovali, ať si to udělá nový majitel… Odpoledne jsme s Jirkou chtěli přesunou koně zpátky do výběhu. Nevím, jestli by to dopadlo lépe, kdybychom to udělali jinak, ale rozhodli jsme se, že on povede Asku, já obě malé sahetlandky a Merci půjde na volno, jenže než jsme Merci strčili do výběhu, podařilo se utéci Gemini, Fientje i Tirze a tentokrát, asi že byly před několika hodinami ode mne zrazené, se na zavolání neotočily zpět, ale chytly toulavou, vylezly na asfaltku a couraly se směrem do Pernarce. Kráčely jedna za druhou a samy nevěděly, jestli jít dál nebo se vrátit, protože se za chvíli zastavily a protože vlevo byl ohradník výběhu U silnice, koukaly doprava na pole.Proto jsem sešla ze silnice a chtěla je po tom poli předběhnout a otočit domů, ale možná jsem je naopak nalákala k sobě. Trojice klisen sice zamířila zpět ke stodole, ale pak Gemini udělala skok do příkopu a po ní Fientje a nakonec Tirza. Ta po doskoku upadla a mě se podařilo chňapnout ji za hřívu, ale to klisnu nezastavilo. Do cesty se nám připletl strom, Tirza ho minula zprava a já zleva už bez Tirzy. Co bylo dál? Kobyly patrně zajásaly - hurá - nový a pořádně veliký výběh! Konečně se proběhneme! Jak je viděla Aletka, podběhla ohradník a rycle za nima - a jak viděly klisny cválající Aletku, přijaly hru na honěnou a obíhaly pole dokola. Pole má cca 200 ha a je to pláň až k lesu a dohonit koníky nebyla šance. Všechny holanďanky a bělka Gemini běžely vstříc dobrodružství a já poklusávala za nima, abych je neztratila z dohledu, pokud mi to bude nějak platné. Zrovna dnes musely utéci, když mají v čerstvé paměti, že jsem je už dnes jednou chytla, abych jim pak prostřednictvím doktora ubližovala…Jestli se mi ztratí v dálce, můžu je sice stopovat dle stop na sněhu, ale v lese už stopa nemusí být patrná a pokud to nedopadne dobře, budu na tom hůř než vloni, po úhynu Sasanky (už bez možnosti investovat do importu z Holandska a bez odhodlání pokoušet se udělat si radost poničkama, kdybych o ně měla zase do roka přijít). Uprchlíci pokračovali stále kolem pole, minuli les a zastavili u silnice a koukali, co tam roste. Uf. Zatím je to dobré, ale jak jsem kobylkám nadcházela prostředkem pole, takže zatímco ony uběhly asi dva kilometry, já asi polovinu, tak jsem se k nim dostala asi na 200m. Gemini zvedla hlavu a dívala se na mne. Co udělá? Rozběhne se zase pryč? Bylo jedno, jestli jsou kobylky ode mne 200m nebo 2m, vždyť Tirzu jsem už vlastně chytla a stejně neudržela…Pokud nebudou chtít, nechytím je. Takže nezbývá než zkusit to, co se povedlo ráno - zavolat a doufat. Džimi! Džiminko! A zlatíčko Gemini reaguje a vede všechny poničky cvalem mým směrem. Srovnaly se vedle sebe jak kvadriga, byla by to nádherná fotka. Nejprve to vypadalo, že mne minou - ale i to by nevadilo - aspoň běží směrem do Málkovic… Sedla jsem si na bobek, abych je nepolekala a proběhly kolem mne zpátky k ostatním koním. Ale najednou u mne stojí Gemini, zabrzdila po způsobu westernových koní na místě a paničko, tady mě máš, vždyť jsi mne volala…A já přeřazuji z obav o život uprchlých klisniček do radosti nad oddaností této bělky, která za odměnu dostala trochu podrbání, ohlávku na hlavu a vodítko, které jí už zamezilo pokračovat ve velké švandě, kterou si ostatní tří stále užívaly, pobíhaly kolem nás (Aletka se přišla pozdravit, ale pro ni jsem ohlávku neměla) a nakonec běžely napřed k Málkovicím, kde to chvíli vypadalo, že si dají druhé kolo, ale nakonec skončily všechny ve výběhu a já si mohla oddechnout. Předčasně. Večer znovu utekla Aletka, ale to už jsem ji nevracela zpět do výběhu, namísto toho jsem ji zavřela doma, na samotku. Ale lepší tak, než aby ji přejelo auto.