Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proslavili se svou prací v dolech

11. 12. 2007

Jak jsem se zmínila , bylo používání poníků v podzemí přímým následkem důlního zákona (Mines Act) z roku 1842, který zakazoval zaměstnávání žen a dětí v uhelných dolech. O založení Londonderryho hřebčínů na ostrově Bressay a v hrabství Durham a o dlouhodobém vlivu těchto poníků na chov jsem se již zmiňovala. Když poníci, kteří měli pracovat pod zemí - ať už to byli Shetlandi, Dartmoorští, Welsh-Mountainští nebo kříženci - přišli do dolů, museli se ovšem nejprve zacvičit. Robert Bryndon napsal, že učenlivost a temperament Shetlandů umožňovaly, aby byla zaškoleni pro práci v dolech v tolika dnech, kolik bylo zapotřebí týdnů s Welšskými poníky. Jak jsem už vysvětlila, byla to ta menší zvířata, která pracovala pod zemí, protože byla ideální pro úzké nízké chodby, v nichž musela po kolejích vláčet vany naplněné uhlím. Větší poníci a koně se používali na povrchu. Doprava uhlí ve vanách se podle různých lokalit nazývala "putting", "hauling", nebo "ganging". Poníci si na sebe samozřejmě vydělali. Robert Bryndon odhaduje, že při své práci urazil každý z nich ročně více než 3.000 mil a přepravil stejný počet tun uhlí.

Téměř sto let potom, co Londonderryho hřebčín začal šlechtit poníky s co největší hmotností a co nejmenší, aby se hodili do dolů, uskutečnily se v Holandsku výkonnostní zkoušky. Tyto zkoušky nejenom, že ukázaly, že Shetlandi utáhnou, vztaženo na jednotku hmotnosti více než koně ale že menší, zavalitější Shetlandi jsou silnější nežli vyšší Shetlandi. V publikaci, nazvané "Shetland ponies" uvádí německý spisovatel Dr Flade, že Shetland může utáhnout 250 % až 500 % své vlastní hmotnosti. Vysvětluje také, že poník, který táhne náklad, posouvá sebe a tím i náklad za použití zadních noh, na rozdíl od tažných koní, které zprvu sníží předek a tak přenášejí hlavní úsilí do předních noh. Dr. Flade konstatuje dále, že při shetlandském způsobu působí přímá linie tahu mezi. zadkem zvířete a nákladem a tak lépe překonává odpor břemena.

Jako v jakémkoli průmyslu, i v dolech platí, že čas jsou peníze a některé zacvičování bylo krajně schématické. V lepších případech bylo podobné jako dnešní metody zvykání na postroje. Nejprve uzda, potom následuje celý postroj, ze začátku tahání klády nebo železničního pražce, připevněných k poprsním postrojům. V dalším stupni se poprsní postroje vymění za oje a kolesnu a následuje zapřažení důlního hunt . Se zapřaženým huntem se poníci někdy vodili po silnicích, aby si zvykali na hmotnost vozidla a na hluk, který dělalo. Na některých šachtách byli poníci zvykáni na hluk, v jakém budou pracovat dole tak, že je vodili k ústí šachty, kde nejenom, že slyšeli hluk těžního soukolí ale byli cvičeni aby vešli do klece, která je případně sveze do podzemí.

První zkušenost z pobytu v podzemí ve hlučné temnotě musela být děsivě traumatizující i pro ty nejklidnější poníky. V jednom štolovém dole (t.j. důl, kam se chodí ze zemského povrchu a nesjíždí se výtahem šachtou), vodili poníky, jak již bylo zmíněno, dovnitř a zase ven, aby si zvykali na temnotu. V jiných však je je dolu dopravovali v kleci, kterou používali horníci, spoutané v síti nebo koši. Abychom ocitovali z překladu francouzského autora Simonina "Underground Life - Podzemní život" z roku 1869, poníci se ani nepohnuli, jsouce paralyzováni strachem a všemi příznaky smrti. Když se však dostali na dno, smysly se jim postupně vracely. Daleko hrůznější byly metody znehybnění poníků sítí popruhů a jejich spouštění, jak to ukazuje obrázek na vedlejší stránce. Jako ústupek neochotě poníků jít ze světla do tmy, se první cesty do dolů konaly v noci. Takže rozdíl mezi světlem na povrchu a šerem na dně šachty byl méně rozrušující. Někteří poníci se nikdy takovému životu nepřizpůsobili. Ale Robert Bryndon napsal, že povaha poníků byla taková, že nikdy nevěděl, který bude muset být odveden zpět nahoru.

Když už byl poník dole, byl odveden do podzemní stáje, kde měl strávit většinu zbytku svého života, když zrovna nepracoval. Další výcvik byl obvykle potřebný v podzemí, aby si zvykli na konec naložených huntů a na otevírání ventilačních dveří, které byly po určitých vzdálenostech v chodbách. Dělalo se to obvykle tak, že se za poníka, který stál na sklonu zapřáhlo několik huntů a potom se odstranily zarážky kol, takže hmotnost huntů tlačila poníka do dveří. Zvíře se brzy naučilo, že nejsnadnější bylo přiblížit se ke dveřím s lehce natočenou šíjí. Krátké škubnutí hlavou potom bylo všechno, čeho bylo zapotřebí k otevření dveří.

Podmínky pro poníky a lidi pracující pod zemí byly beze sporu náročné, obzvláště v dolech, kde pracovali Shetlandi. Byla tam tma, špína, ventilační systém byl někdy méně než účinný, často horko a vlhko. Úzké, nízké chodby s nerovným povrchem, a rozdílným stoupáním a klesáním nesmírně ztěžovaly jakékoli manévrování zvířatům i lidem. John Bright ve své knize "Pit Ponies - Důlní poníci" popisuje, jakou důmyslnou techniku poníci používají, aby se mohli otočit a vracet se z čela ražby. Poník strčí hlavu mezi přední nohy, pomalu se otáčí, až se jeho šije dotkne boční stěny, potom stáhne zadní nohy pod sebe a otáčí se. Jiní poníci doslova lezou po stěnách úzkých chodeb, aby se otočili.

Nízké stropy byly samozřejmě nebezpečné a poníci byli někdy chráněni koženými chrániči, které byly později vylepšeny, aby chránily i oči stejně jako vršek hlavy. Praktičnost Londonderryho šlechtění na nízké nesení hlavy je zřejmá. Sloje ale byly někdy tak nízké, že zvířata měla odřená záda, jak narážela na drsný, často rozeklaný povrch stropu chodby. Zranění se říkalo "roofing" = střešní krytina. Vypráví se, že zkušenější poníci se přikrčovali, když procházeli obzvláště nízkým úsekem.

Na šachtách nebylo nebezpečí nikdy daleko a důlní neštěstí si vyžádala životy jak poníků, tak i horníků. Exisují vzpomínky, jak "šestý smysl" poníků předvídal nebezpečí a zachránil, život jim i jejich ošetřovatelům. Mnoho se vypráví o ponících, kteří odmítli jít dál do chodby, která se v zápětí zavalila. Snad se to dá vysvětlit jejich nesmírně vyvinutým sluchem. Obtížněji se vysvětlují historky o ponících, kteří úmyslně jednali tak, aby zachránili svoje oštřovatele. Takovou příhodu popisuje jeden horník v "Pit Ponies" - Důlní poníci. "Běžel jsem dolů po strmém svahu nastavit výhybku, aby mohly plné hunty projet. A když jsem se shýbal, uklouzl jsem na mokrém pražci a spadl. Fido a hunty jsem měl téměř na zádech. Zcela zřejmě by mě volné hunty přejely. Fido strčil svůj zadek do mezery, zapřel se o přední nohy a tak vykolejil první hunt, těsně vedle místa, kde jsem ležel."

Někdy to bývalo naopak a opatrovníci poníků zachránili nebo pomohli svým čtyřnohým partnerům. V některých dolech neustále hrozilo zatopení vodou a bahnem. Poníci se často museli brodit v hloubce až po břicho, často zakopávali a padali na nerovném dnu chodby. Jejich opatrovník potom musel přímo zběsile zasahovat a kleče ve dvě stopy hlubokém bahně zdvíhat poníkovi hlavu, aby se neutopil. Jiný dobře zaznamenaný a fotograficky zachycený příběh se týká velice malého Shetlandského poníka, jménem Spider (Pavouček), který nebyl dostatečně silný, aby mohl vykonávat práci, která se po něm požadovala. Horníci ho měli tak rádi, že zatajovali jeho slabost před "pány" tak, že tlačívali jeho hunt společně s ním.

Mezi lidmi také přežívají různá nesprávná mínění o ponících. Obecně se svého času věřilo, že všechna zvířata, která pracují pod zemí, oslepnou. Že se u některých poníků vyvinou oční zákaly je pravda. A předtím, než v roce 1911 zákon o uhelných dolech (Coal Mines Akt) zakázal používání slepých zvířat v podzemí, tam pracovala zvířata, která ztratila zrak buď vlivem choroby nebo úrazu. Ale zdá se, že to byly výjimky. Zdá se, že velice rozšířená pověra byla založena na skutečnosti, kterou pozorovali horníci a nejméně jeden veterinář, že poníkům vyvezeným z šachty na povrch to trvalo 24 až 48 hodin, než se jejich oči plně přizpůsobily dennímu světlu. Mohli tak budit zdání slepoty.

Už jsem se zmínila, mnoho poníků, když se jednou dostali do šachty, skutečně strávilo zbytek svého života v podzemí. Byla pro to snesena spousta důvodů. První byl, že jejich doprava na povrch byla právě tak hrůzná, jako jejich předchozí doprava dolů. Když byli vypuštěni do výběhu, nejenom že dobře neviděli ale zcela přirozeně běhali jak o závod, kopali kolem sebe, vzpínali se a nevyhnutelně škodili jeden druhému i když se jim sundaly ze zadních nohou podkovy. Poníci si přivykli na více, méně stálou teplotu a na důlní ovzduší a byli náchylní k onemocněním dýchacího ústrojí a k prochlazení v proměnlivé atmosféře na povrchu. Tenkrát neexistovala antibiotika, která by umožnila rychlé vyléčení. Také, když se jejich pobyt na povrchu prodloužil, jako na příklad při hornických stávkách, ztráceli tělesnou kondici a podle jednoho veterináře to trvalo 3 až 4 týdny než se dostali do plné kondice po přechodu z pastvy na trávě na tvrdé krmení. Jsou-li tyto důvody, které poníkům odepírají pravidelnou dovolenou, dostatečné, je ovšem jiná záležitost. Ke konci éry důlních poníků však byly dovolené mnohem obvyklejší, pravděpodobně díky antibiotikům, která umožňovala rychlé vyléčení nemocí a také vzrůstajícímu uvědomování si, že i zvířata potřebují pohodu.

Podmínky a chování se musí do jisté míry posuzovat v souvislosti s dobou, kdy se udály. Mnoho z těch událostí, které bychom dnes posuzovali jako hrubé zacházení, nebylo následkem zlovolné krutosti; byla to drsná doba stejně tak pro lidi, jako pro poníky. Dobývání uhlí byl obchod; poníci stáli peníze, a jejich úhyn nebo poranění snižovaly zisk. Bylo tedy v zájmu majitelů dolů, aby je udržovali v pracovní kondici. Bylo zajisté mnoho případů lajdáctvím způsobených a náhodných poranění a po nich následoval trest pro horníky a odpovědné zástupce dolů. Naopak existovalo bez pochyby mnoho registrujících instancí pro stíhání hnusného napadení poníků horníky. Většina horníků pracovala za úkolovou mzdu a tvrdohlavý nebo nespolupracující poník ovlivňoval předvídatelnými způsoby jejich výdělky. Až do roku 1887 se žádná legislativní úprava nestarala o blaho důlních poníků. Tehdy dostali důlní inspektoři zákonem o řízení uhelných dolů (The Coal Mines Regulations Act) pravomoc, zasahovat do zacházení s koni a dalšími zvířaty na dolech - a byl opublikován soubor pravidel a úprav pro jmenované doly. V nejlepším případě to byl začátek obratu k lepšímu. Různé společnosti, včetně RSPCA [Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals] (Královská společnost proti týrání zvířat - založena v roce 1824), National Equine Defence League [Národní liga pro ochranu koní] (založena v roce 1909) a The Pit Ponies Protection Society [Společnost pro ochranu důlních poníků] bojovaly rázně o zlepšení. V roce 1911 byla ustanovena Royal Commission on Mines [Královská důlní komise], aby kromě jiného zjistila, jak se zachází v dolech s koni a poníky. Komise zveřejnila záměry a doprovodná pravidla zákona z roku 1887 ale současně prohlásila: "Je ovšem jedna věc mít pravidla a druhá, zajistit jejich dodržování ..." a odkazovala na zprávy v novinácho procesech proti havířům za týrání a zastupování dobročinnými splolečnostmi.

Hlavním svědkem před Královskou komisí byl pan Francis A. Cox, čestný sekretář National Equine Defence League [Národní liga pro ochranu koní] a jeden z nejotevřenějších kritiků zacházení s důlními poníky. Jak před komisí připustil, byly jeho stížnosti často vedený plamennou řečí. Mluvil na příklad o "neustálém nářku tupé agonie, který stoupá z tisíců bezmocných němých zvířat". Byl ale také s to přinést záznamy od horníků a dalších, kteří byli svědky krutostí. Členové komise souhlasili, že se vyskytly případy úmyslných krutostí a také s tím, že se podmínky pro poníky musí upravit.

Výsledkem bylo, že The Coal Mines Úct (zákon o dolech), který obsahoval Schedule on the Care and Treatment of Animals (sekce 86 a 109) [dodatek o péči a zacházení se zvířaty] přešel do zákona z roku 1911 a v lidové řeči je znám jako "The Pit Ponies Charter" [Charta důlních poníků].

Zákon [Act] pro první dobu vyžadoval zavedení určitých opatření, aby se zlepšily pracovní a životní podmínky, v nichž museli důlní poníci (a koně) pracovat a žít. Act je shrnut v jedné z publikací RSPCA [Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals] (Královská společnost proti týrání zvířat - založena v roce 1824), publikované v roce 1924, tam:

Do podzemí nesmí být přiveden kůň mladší čtyř let.

Všechny koně v podzemí musí být ustájeny v řádně postavených stájích, které se musí nejméně jednou za tři měsíce vylíčit vápnem a musí být nepřetržitě odvětrávány.

Opatrovníci koní musí být sjednáváni tak, aby na jednoho opatrovníka připadlo nejvíce 15 koní.

Musí být zajištěn dostatečný přísun krmiva, vody a léků.

Je zakázáno brát koně na práci, nejsou-li v pořádku, nebo jsou nedostatečně okovány. V dolech nesmí pracovat slepé koně.

O případech nemoci, úrazu nebo špatného zacházení musí být uvědomen manager neb sub manager.

Musí se vést denní záznamy o pracovní době koní.

Vládní inspektor musí dostávat jednou za rok hlášení o počtu úhynů, poranění a špatného zacházení.

Návrh Keir Hardieho MP (člen parlamentu)(sám původně horník), aby inspektorům RSPCA [Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals] (Královská společnost proti týrání zvířat - založena v roce 1824) bylo dovoleno sestoupit do šachty, aby se ujistil, že zákon je respektován, byl zamítnut, jako všeobecný princip.. přesto že vlastní publikace Společnosti, "Animal World" z roku 1896 konstatovala, že řadě jejích inspektorů bylo dovoleno několik dolů navštívit; existovalo však podezření, že když byla kontrola ohlášena, podmínky se pro tuto příležitost zlepšily. Ministerstvo hornictví zřídilo svoje vlastní inspektory, což bylo krokem k přímému řízení ale v praxi si ještě v roce 1924 RSPCA stěžovala, že na nějakých 60 000 poníků a koní je jenom 8 inspektorů.

Zatímco dobročinné společnosti psaly o nehygienických stájích, krutostech a přesčasové práci, je třeba říci, že to většinou bylo

"jedna paní povídala", při nejmenším v 19. století, kdy doly byly soukromým majetkem a jak bylo vidět, kontroly zvenčí prostě neexistovaly. Nicméně je třeba připustit, že v mnoha případech byly podmínky nepřijatelné. Ale existují jisté důkazy, že o pohodu poníků se věnovala pozornost ještě dříve, než to začala nařizovat legislativa. Že to bylo většinou zaměřen na získání maximální účinnosti a tak i zisku, a že důvodem sotva byli poníci. Na příklad už tak dávno, jako byl rok 1892, projednával Ústav důlních inženýrů (Institute of Mining Engineers) návrh zlepšené uzdy pro důlní koně, která by lépe chránila oči, které, jak bylo podotknuto jsou ve stísněném podzemním prostoru obzvláště náchylné na poranění. Speciálním znakem této nové uzdy, jak je vidět na protější straně, je polokruhovitá ochrana z tlusté kůže, která kryje nadočnicové oblouky a tak nabízí větší ochranu očím. Podstatný význam měla ta skutečnost, že nová uzda byla jenom nepatrně dražší, než starý typ, který ochranu očí postrádal. Vynálezce uzdy, jistý George J. Binns zakončil svoji nabídku Ústavu rozkošným komentářem, že "každý, kdo kdy studoval vývoj jednoprstých koní (unidactyl Equus) od jejích nejrannějších předků až k pětiprstému Eohippus, musí být uchvácen přáním, vyšlechtit pro důlní práce koně se zapuštěnýma očima. Ale obával se, že čas, který je k dispozici na to bude stěží stačit a za těchto okolností se zdá, že jeho návrh je jedinou cestou, jak vyřešit tuto obtíž"! Páni inženýři zřejmě souhlasili a uzdu můžete vidět na nejrůznějších soudobých fotografiích.

Institute of Mining také v roce 1894 předpokládal zavedení krmných automatů pro koně, který by dával poníkům žrádlo brzy ráno nebo kdykoli jindy, když nebyl přítomen ošetřovatel nebo někdo jiný.

Inženýři také probírali v létech 1902 a 1903 některé podrobnosti "podzemních stájí" a vyslechli referát W. C. Blacketta. Začínala duchaplnou obranou zacházení s důlními poníky v Durhamu a Norththymberlandu (téměř určitě v Londonderryho dolech), kde poznamenával, že "krutost je rozhazovačnost, kterou si nemůže dovolit ani otrlec". Jako jeden typický, z mnoha případů dlouhé a nesvízelné práce poníků, nabízel vyleštěné kopyto s intarsovaným stříbrným nápisem "SWALLOW" (vlaštovka), které měl na svém pracovním stole. 10 dlaní vysokému poníkovi bylo pět let, když začal 2. května 1876 pracovat na šachtě Kimleworth. Práce zanechal o 20 a 1/2 roku později, 12. října 1898 ve věku 27 let. Během celého svého pracovního života nebyl jediný den nemocný. Jedinými příležitostmi, kdy zahálel byla šesti týdenní stávka v roce 1879 a třináctitýdenní stávka v roce 1892. 8.srpna 1896, kdy mu bylo 25 let, získal třetí cenu mezi 20 jinými důlními poníky v Durhamu.

Většina ustájení, zajisté že po přijetí "The Pit Ponies Charter", ale v některých šachtách i předtím, sestávala z řady stájí, obvykle s betonovou podlahou, která měla spád 1 ku 30.Stelivem byly piliny, mech nebo tráva i když se v některých dolech pokládala roštová podlaha ze smolnaté borovice. Rošty měřily 5 stop x 6 stop, byly z desek 1a1/4 inchů silných, s 3/4 inchovými mezerami mezi deskami. Byly konstruovány do takové roviny, která zabraňovala napínání ohýbacích šlach, které se vyskytovalo, když poníci stáli na betonových podlahách. Roštů bývaly dvě sady, aby se snáze vyměňovaly mohly vyschnout, zatímco poníci pracovali. Poníci na nich mohli stát nebo ležet a zůstávali suší a zázračně působily na hlezna a kolena. Většina stájí byla označena poníkovým jménem a na protější straně visely na háku celé jeho postroje.

Mnoho myšlenek se věnovalo problému nejlepšího krmení pro pracovní poníky. Skutečný zlepšovatel, Robert Bryndon na šachtě v Seahamu, zkoušel v letních měsících 1896 krmení trávou místo senem, což bylo všeobecně považováno za nebezpečné. Obdivuhodný pan Bryndon informoval hraběte Vanea o některých podrobnostech, které ukazovaly, že se ušetřilo téměř 600 liber na krmení pro 400 poníků. Nebyly zaznamenány žádné případy choroby a vskutku, Bryndon předpokládal, že poníci mají lepší kondici a pracují účinněji, než poníci krmení senem. Hrabě a správa dolu panu Bryndonovi poděkovali.

Ke konci 19. století byla běžná dieta, skládající se ze 17 - 35 % kukuřice, 17 - 25 % ovsa, 35 - 40 % řezaného sena a 9 - 12 % luštěnin. Měnila se však od jámy k jámě. Typická dávka, určená pro poníky o výšce přibližně 10 dlaní, jak ji navrhl Institute of Mining Engineers se skládala z: 4 a 1/2 libry sena, 2 liber ovsa,

1 a 1/2 libry hrachu, 4 liber kukuřice - celkem z 12 liber. Některé doly nekrmily kukuřicí, protože zahřívá, zatímco jiné množství kukuřice zvyšovaly, protože oves povalovaly za příliš drahý. V roce 1894 uhynula řada koní a poníků následkem požírání semen jedovaté vikve Lathyrus sativus, které zřejmě bylo obsaženo v hrachu, dováženém ze zahraničí.

Všichni poníci, kteří pracovali pod zemí byli stříháni, jejich hříva se zkracovala ze zřejmých hygienických, a bezpečnostních důvodů v prašném a špinavém prostředí. Když se po práci vraceli do stájí, jejich nohy a břicha se ostříkávaly hadicí nebo se prováděli mělkým brodidlem. Poníci potom byli ošetření ve svých stájích.

Odhaduje se, že v době nejrozšířenějšího používání Shetlandů v uhelných dolech, se jich z ostrovů odváželo ročně okolo 500. Jedna ze zpráv RSPCA konstatuje, že v roce 1878 pracovalo v dolech okolo 200.000 poníků (samozřejmě, že ne jenom Shetlandů) a že se jejich počet snížil do roku 1895 na polovinu, zatímco údaje "Coal Board" (Důlní úřad) mluví o 70.000 koní a poníků v dolech v celé Anglii v létech před První světovou válkou. Jejich příspěvek k bohatství a prosperitě země musel být úchvatný.

Zatímco tvrdá práce, strádání a případy krutosti představovaly horší stránku, existovaly i šťastnější úseky v historii důlních poníků. Existuje zpráva z roku 1930 o jednom řediteli dolu v jižním Walesu, který se tak silně staral o pohodu poníků, že poručil, aby se horníkům před sfáráním přehrávaly z gramofonu jejich povinnosti vůči poníkům. Říkalo se v nich: " Mluví ředitel ... dopravci, pečujte o svěřená zvířata, nezacházejte s nimi hrubě, jednejte s nimi laskavě, na konci směny odveďte svoje koně do stájí. Případy špatného zacházení budou přísně potrestány."

Zkazek o vazbách mezi poníkem a horníkem existují spousty. Abychom ještě jednou ocitovali Roberta Bryndona, "Je známo, že poníci chodili za svým ošetřovatelem jako psi a byli sklíčeni jako opuštěné děvče, když, ať už z jakýchkoli důvodů byli od sebe odloučeni. Chlapci i muži plakali při ztrátě svých poníků, zabitých při nehodách, jako kdyby ten malý Shetland byl lidským přítelem."

Ve svém volném čase, i v nejtemnějších dobách průmyslové revoluce, se horníci se svými poníky zúčastňovali na výstavách a přehlídkách zvláštní třídy důlních poníků. A mezi jednotlivými šachtami existovala na tomto úseku veliká rivalita. V pozdějších

dnech byla v otevřených třídách soutěživost tak veliká, že, jak se vypráví, museli rozhodčí používat bílý kapesník k vytírání uší a pochev poníků, aby se zjistilo, který z nich je o tento kousek připraven lépe než jiný! V letních měsících byly velice populární závody důlních poníků - takže nebyla to všechno jenom práce a žádná zábava, alespoň pro některé poníky.

Naštěstí jsou dnes důlní poníci minulostí. Poslední poníci odešli do důchodu, za značného zájmu veřejnosti 24. února 1994: poslední z mnoha set tisíc, kteří průmyslu věrně sloužili více než 300 let.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář