Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení nad vozatajstvím SHP

28. 12. 2007

Shetlandi, stejně jako ostatní přírodní plemena poníků jsou velicí v přežívání. Jejich malá postava, spojená s nesmírnou silou jim umožnila přežívat na jejich rodných ostrovech a také zajistila, že důlní poníci nejenom přežili ale sehráli i důležitou úlohu v průmyslové revoluci. Ale přežili by také, když jejich hospodářské využití převzala moderní technologie? Odpověď je zřejmá - samozřejmě, že ano! Přinášejí teď spoustu radostí stovkám a tisícům dětí i dospělých po celém širém světě. Jejich popularita je nepochybná a účastní se obrovského množství nejrůznějších druhů koňských sportů a činností.

Shetland je bez pochyby ideálním poníkem, který uvede malé děti do světa koní. Shetland a malé děti byli skutečně stvořeni jeden pro druhého. Nejkouzelnější přátelství se často vytvářejí mezi těmito dvěma - poníkem a dítětem, kdy oba se zúčastňují toho, co mohou dělat společně se sdílenou radostí a nadšením. Velikost poníkovy postavy dává dítěti nejenom důvěru, když se dítě učí jezdit ale umožňuje i těm nejmladším, aby pomáhaly při úklidu a udržování stáje, při sedlání atd. Vrozený zdravý rozum a jistý krok způsobují, že shetland je bezpečným citlivým koněm pro děti, dokonce může být nadšen, jak dětské schopnosti rostou. Je jenom málo koňských sportů, jichž by se shetland nemohl zúčastnit, ať už je to předvádění (malé děti se mohou učit jak předvádět na ruce poníka přiměřené velikosti), skákání, cross country, dálkové soutěže lov, dostihy a samozřejmě vozatajství.

Vozatajství v poslední době prožívají jak dospělí, tak i děti. Že poníci vynikají v zápřeži je skutečností, kterou ocenila královna Viktorie, která kočírovala pár shetlandů, zapřažených do parkového faetónu. V současné době není neobvyklé, že si rodiče nebo starší sourozenci berou na projížďky shetlandy. Zatímco uhlazené dny, kdy koně dopravovaly náklady minuly, přeměnila se zručnost, která k tomu byla potřebná a přizpůsobila se celé řadě zápřežových soutěží.

Vozatajství, klusácké soutěže by mohly být určeny pro shetlandy, jako rychlé, přesné, ovladatelné a především nadšené, jak pro ně stvořené. Je to sportovní disciplina, v níž shetlandi soutěží a vyhrávají mezi většími, ale méně hbitými koňmi. Při těchto vzrušujících událostech jsou vozy vedeny proti směru hodinových ručiček po zákrutech dráhy mezi kužely s udělováním trestných bodů za spadnutí míčků z vrcholu kužele. Jestli se vůbec dá o některém páru poníků dá říct, že upoutal veřejný zájem při jejich předvádění v televizi, byl to nádherný pár pelášících poníků Pavlova a Peanut [burák - oříšek] paní Christine Dick, které předvedla na Horse of the Year Show (Přehlídka koní roku) v Londýně. Nikdo, kdo je viděl, nezapomene na tento pár cválající po složité dráze mezi kužely okolo rohů, s vozíkem často jenom na dvou kolech, na poníky reagující na lichotivé pobídky paní Dick a na komentář Raymond Brookes-Warda, který nabíral na decibelech, když poníci ještě zvyšovali už tak úžasnou rychlost. Bylo to velkolepé, byla to ukázka neuvěřitelné zručnosti, bylo to radostné potěšení, a nikdo nepochyboval, že každý ten okamžik poníci prožívají stejně jako diváci.

 

Během nejlepší části čtvrtiny dvacátého století se shetlandi zúčastňovali kombinovaných vozatajských vystoupení - vozatajského ekvivalentu dvou až třídenních jezdeckých podniků. Pan David Morgan-Davies byl jedním z prvních na tomto úseku s oběma páry a družstvem. V roce 1974 vyhrál závody Lowther Driving se skupinou svých čtyř hřebců - Ickworth Avenger, Ickworth Bismarck, Norge of Belmont a Treasure of Belmont. Jiným nadaným mladým vozatajem, který tragicky zahynul při automobilové nehodě, byl Bianca Sergeant, z New Forest v Hampshire.

 
 

Říká se, že shetlandi jsou poněkud v nevýhodě při sdruženém vozatajství podle pravidel FEI, obzvláště majitelé jednotlivých poníků. Existuje povinná minimální váha vozu, musí na něm být dva lidé a zatímco páry a družstva mohou řídit, vyžaduje se poněkud mnoho, od jediného poníka na dlouhé náročné trati.

 
 

Ve více formálním Private Driving vozatajství si shetlandi vedli vždycky dobře. S Betty a Maurice Cox soutěžily před i po Druhé světové válce s velkými úspěchy. Bezprostředně po druhé světové válce se disciplina poněkud odkláněla od plemena, byla však oživena v roce 1960, velkým dílem zásluhou slečny Nann French, paní Swannack a Lady Joan Gore-Langton. Od těchto dnů shetlandi zaznamenali pozoruhodné výsledky v otevřených třídách. Zahrnují vítězství rodiny Stavenley v párech na Royal Show v roce 1977, zatímco poněkud méně formální pod 13.2 Ride and Drive (Jezdectví a vozatajství) získal hřebec Hanibal of Hinton paní Beryl Raeové na show British Driving Society, v roce 1976. O něco později si Lockinge Edward, paní Vivien Hampton, řízený její dcerou Abigail vedl nesmírně dobře. Na show British Driving Society ve Windsoru v roce 1994 byl vicechampionem mezi všemi plemeny jeho výškové kategorie a téměř vždy se umístil ve třídě všech plemen. Jeho vůbec největším triumfem bylo vítězství v Supreme Harnes šampionátu na show New Forest Show 1993 před velice dobře známým teamem čtyř koní.

Jezdectví pro postižené je dobře zavedenou činností, jíž se shetlandi, jak bude popsáno později, aktivně zúčastňují. Ale vozatajství (kočírování) pro postižené je mnohem mladší a méně se o něm ví. Byly vyvinuty speciální vozíky s bezbariérovým přístupem a bezpečnostními pásy a za doprovodu tělesně zdatného společníka a s nouzovými (bezpečnostními) opratěmi mohou postižení vychutnávat potěšení z kočírování a také se zúčastňovat speciální vozatajské třídy pro postižené, na příklad setkání British Driving Society na Smith`s Lawn ve Windsor Great Park. Nejméně jedna vozatajka zahrnula vozatajství jako svůj sport při získávání Silver Award of the Duke of Edinburgh (Stříbrné medaile vévody z Edinburghu).

 

Mnoho lidí má potěšení z nesoutěžního vozatajství. Na místech jako je New Forest jsou běžné vozatajské pikniky. Před několika léty místní skupina příznivců Shetlandů podnikla 80 mílovou okružní jízdu po Forestu, která trvala pět dní. Forestské hospody poskytly ubytování pro vozataje a ustájení nebo pastvu pro poníky.

 

V roce 1989, kdy byla paní Marie Brooker vice-presidentkou Sdružení plemenné knihy a majitelkou hřebčína Clothie (soutěžila úspěšně jak v soukromých jízdách [private Driving], tak i ukázkových jízdách a když žila na Shetlandách, byla nejsevernější členkou British Driving Society), měla nádherný nápad. Vzala skupinu šesti výrostků na náročnou a čistě zábavnou jízdu dálkovou vyjížďku. Od jejího domu na kraji Aberdeenu na Shetlandy, jeli po ostrovech až na nejsevernější bod Unstu a Sumburgh na Mainlandu na jihu. Naplánovali si pět poníků, čtyři vozíky, Land Rover a velký náklaďák Bedford TK. Zdá se, že bylo vhodné propagovat následující rok stoletého výročí, kdy bylo založeno Sdružení plemenné knihy, že vzali skupinu poníků, zpět do země, odkud pocházeli.

 

Byl to ohromný podnik a příprava zahrnovala také přípravu ustájení pro poníky na každou noc a na Shetlandách, kde poníci přežívají, je stájí málo a daleko od sebe. Poníci, Land Rover a přívěsy včetně dětí a podpůrného týmu, všichni museli podniknout šestnácti hodinovou mořskou plavbu trajektem P & O z Aberdeenu do Lerwicku a zamluvit se musely plavby mezi ostrovy. Náklaďák, pokřtěný na "Shetland Bus" s vozíky přepravily zvláště Shetland Line. Děti byly ve věku mezi dvanácti a patnácti léty (všechny se učily základům vozatajství u Marie Brooker a složily při nejmenším zkoušku 1 její British Driving Society. Dříve než vyrazila na Unst a tak zahájila celou jízdu, tábořila skupina na Yellu. Bylo tam tak málo dopravního ruchu a poníci byli ve skvělé formě a nadšení, že dorazili zpět na základnu na Yellu daleko dříve, než se předpokládalo. Večer děti strávily prohlídkou hřebčína Knowe, pana Tommy Robertsona a nejstarších hřebců Olympus a Mousa.

Dalším zážitkem byla návštěva půvabného ostrova Fetlar, kde se šedý hřebec Star of North Dale před dvaceti léty narodil. V následujícím dnu byla nejdelší jízda po ostrově Yell. 23 mil dlouhá trasa byla na žádost zdejších starších osadníků, kteří si přáli jízdu vidět, spojena s řadou objížděk na Mid Yell, West Sandwick a Ulsta. Dojímavé, tak hodnotili staří lidé tu krásu, že mohli zase slyšet klapání kopyt, vyvolávající pohnuté vzpomínky na doby, kdy četní poníci volně putovali podél cest.

 

Ale zpět na Mainland, klid a téměř absolutní nepřítomnost dopravního ruchu, které jsou tak typické na Unstua na Yellu, byla rozbita obrovitými náklaďáky, které hřmotí sem a tam k naftovému terminálu v Sullum Voe. Poníci to však brali svým způsobem s přehledem. Jízda končila v Sumburghu, kde Myrna Flaws z hřebčína Grutness vyvěsila transparenty a prapory, aby je přivítala. Během sedmi dní urazili 110 mil, půltuctukrát se přeplavili mezi ostrovy a vybrali nádhernou sumu peněz pro slavnost století, která se bude pořádat příští rok. A rozhodně ne jako poslední, dala tato jízda dětem i dospělým, kteří nikdy nebyli na Shetlandských ostrovech, hodnotné nahlédnutí do podmínek, v nichž se během věků plemeno vyvinulo. A nade všechno, snad všichni, včetně poníků, z teho měli betálnó čurinu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář